Rebar z nízkouhličitých ocelí pro trvanlivé stavební projekty

Nízkouhličitá ocelová armatura, s obsahem uhlíku obvykle ≤0,25 %, je ceněna pro své vynikající vytahovitost, spalovatelnost a tvaritelnost, což ji činí ideální pro aplikace vyžadující komplikované ohýbání nebo časté úpravy na místě. Běžné kvality zahrnují ASTM A615 Grade 40, BS 4449 Grade 460B nebo čínskou Q235, které dávají přednost maleabilitě před maximální pevností (pevnost úlomu 235–300 MPa). Nízký obsah uhlíku minimalizuje riziko trhlin vzniklých vodíkově indukovanou kruchostí během spalování a umožňuje studené ohýbání bez tepelné úpravy – což je kritické pro výrobu na místě posilovacích klecí se složitými geometriemi. I když nízkouhličité armatury mají nižší pevnost než mikropříměné kvality, vynikají v nepodstatných konstrukčních prvcích nebo oblastech, kde je kapacita deformace důležitější než nosná schopnost, jako je kontrola trhlin v betonových deskách nebo sekundární posilování ve zdivových stěnách. Povrchové úpravy nízkouhličitých armatur často zahrnují horkou galvanizaci (ISO 1461) pro zlepšení odolnosti proti korozi v mírných prostředích, i když jejich nižší obsah slitinových prvků je méně vhodný pro vysokokorozivní podmínky ve srovnání se stainlessové armaturou. Kvalitní kontrola se zaměřuje na zajištění rovnoměrného vzoru šupin (pro splnění požadavků na sílu spojení) a rozměrovou přesnost, přičemž výrobci provádějí pravidelné tahové testy pro potvrzení prodloužení při lomení (≥20 % pro elastické kvality). Nízkouhličitá ocelová armatura je široce používána v rozvojových trzích, kde rozpočty na stavebnictví dávají přednost nákladům a pracovatelnosti, stejně jako v dočasných strukturách, agrárních budovách a nezónách s seismickou aktivitou, kde nejsou nutné přísné požadavky na pevnost. Jejich kompatibilita s ručním vázáním a jednoduchým spalovacím vybavením je také populární v malém stavby s omezeným přístupem k pokročilým nástrojům na výrobu.